Je milovaný nebo nenáviděný, chladným nenechává nikoho: Tokio-Hotel-zpěvák Bill Kaulitz je na cestě stát se globální super hvězdou. Poprvé mluví dospělý muzikant o břemenu slávy, jeho obavách, touze po velké lásce - a prezentuje se v naplno novém vzhledu.
Pane Kaulitzi, vy jste se stal hvězdou v 15 a již pět let žijete v permanentně mimořádném stavu. Když se ohlédnete zpátky, co pociťujete?
První roky byly jako opilost. Nemuseli jsme i nadále chodit do školy. To mně připadalo samozřejmě super. Mohli jsme dělat, co jsme chtěli. Ale mělo to také jiné stránky. Vzpomínám si, že jsem chtěl oslavit moje 16. narozeniny, ale místo toho jsem musel dávat rozhovory. Bylo těžké, vyvíjet tuto disciplínu, bylo to už docela vyčerpávající.
Před dvěmi lety jste na koncertu ztratil hlas a musel jste být operován. Teď jedete s Vaší kapelou Tokio Hotel zase na turné s 32 koncerty do 19 zemí. Jak velký je strach z toho, že se to zase stane?
Stále nosím tento strach u sebe, nikdy mě neopustí. Ale od té doby jsou už hrál nějaké koncerty. Půjde to.
Myslel jste si tehdy, že nebude už dál moci zpívat?
Někdy ano. Celý můj život je bazírovaný na mém hlase, proto to tehdy byla hororová doba. Sám jsem seděl na hotelovém pokoji v Berlíně, zatímco kapela čekala v Barceloně, abych se vrátil a pokračoval v turné. Už jsem nemohl mluvit, nevydal jsem žádný tón. Nemohl jsem vyjít ze dveří, protože hotel byl obléhaný paparazzi. Cítil jsem se velmi bezmocný. Turné potom muselo být přerušeno. Jsem rád, že je to už všechno za mnou.
Tokio Hotel byli na začátku zesměšňování jako krátkodobá teenie-senzace. Zatím jste na nejlepší cestě stát se globálními super hvězdami. Je nějaké zadostiučinění pro Vás, že jste kritikům ukázali?
Přesto tento bod bych se přenesl. U druhého alba to bylo ještě důležitější, že jsme ukázali, že nejsme jenom zázrak s jedním hitem. Teď je to jasně dané.
Na pozvání prezidenta jsme hráli v Paříži před 500 000 lidmi. Jak se cítíte v takovýchto chvílích?
Před koncerty jsme opravdu nervózní. Stahuje se mi hrdlo, mé srdce bije a ruce se mi třesou. Když potom stojím na podiu, najednou je to jako v transu. Později vůbec nevím, co jsem dělal. Pohyby ze mě prostě vycházejí.
Jste pod permanentním pozorováním, také díky paparazzi. Je to pro Vás naplnění nebo drzost?
Nemůžu žít se slávou a bez této slávy. Jsou dny, kdy si nepřeju nic víc, než nepozorovaně jít po ulici. Ale co bych měl jiného dělat? Bill Kaulitz jako zaměstnanec v kanceláři před počítačem. Tam bych přišel nazmar. Dělám to, co umím nejlépe. Stát na podiu a bavit lidi. Když vidím v televizi předávání hudebních den, kde nejsou Tokio Hotel, potom bývám neklidný. Vždycky se chci k tomu vmísit, být přitom, být úplně nahoře. To je moje nejvnitřnější touha. To je to, co mě drží pohromadě.
Vaše kapela polarizuje masy. Buď jste milován nebo nenáviděn…
… A tak to také má být. Pro mě by bylo nejhorší, když bych byl lidem jedno. Tokio Hotel mají v lidem vzbudit silné emoce. Samozřejmě bych si mohl ráno obléknout něco normálního, abych nebyl tak nápadný, ale to bych nebyl já.
Existuje umělý Bill?
Není to tak, že bych se ráno před zrcadlem při pohledu zděsil, ale nalíčený Bill je mi přece bližší. Ale nejsem žádná umělecká postava, jak si stále ještě hodně lidí myslí. Když bude mít snahu a podívá se na staré fotky z dětství, pozná, že jsem vždycky byl takový.
Se svým bratrem Tom jste vyrůstal na vesnici se 700 obyvateli blízko Magdeburgu.
Moje dětství byl jediný boj. Věděl jsem, že když ráno nastoupím do školního autobusu, jedna polovina se mně bude posmívat a druhá polovina mně bude nadávat. Můj bratr Tom a já jsme se cítili jako cizinci na špatné planetě. Někdy nás musel vyzvednout náš nevlastní otec s baseballovou pálku a našim psem, aby nás nezmlátili.
Vyhledával jste také provokaci?
Samozřejmě. Neudělal jsem si to lehké. Chtěl jsem provokovat. Užíval jsem si, když jsem ráno přišel do školy a polovina mých spolužáků se otočila. Vím, že to zní trochu neuroticky a nemocně, ale tehdy to tak bylo. Nikdy bych nemohl žít s tím, že všem připadám skvělý, protože jsem vyrostl s polarizujícími lidmi.
Překvapila Vás nenávist vůči Vám, která se objevila také na začátku vaší kariéry?
Když se teď podívám na naše staré nahrávky, divím se. Byli jsme tak mladí a všichni měli dětské obličeje. A potom tady proti nám byla tahle enormní nenávist. Najednou mě označovali za buzeranta. Dneska se nad tím bavím. Můžu rozumět tomu, že hodně lidí mělo tento dojem, ale že ještě dnes o tom noviny stále píší, to mě ještě udivuje. Lidi už to pomalu musí k smrti nudit.
Možná je to proto, že se téměř nikdy neukazujete s žádnou ženou?
Ano, to je velká mezera v mém životě. Od mých 14 let jsem nebyl zamilovaný. Pro je prostě těžké lidem věřit. Možná to zní jako klišé, ale hledám já hledám dívku, se kterou by mě spojovala příbuznost duší. Jsem romantik a čekám na velkou lásku. Ale když by mi nějaká dívka na párty řekl: "Hej, ty, asi tě znám, neděláš hudbu?", mohl bych zvracet. To mě naprosto odpudí, i když upřímně také nevím, jak by mě měla oslovit.
Váš bratr Tom je víc uvolněný, pokud jde o jednání s fanynkami. Závidíte mu to?
Samozřejmě. Závidím všem, kteří jsou v tomhle uvolněnější. Dříve byl Tom na každé after show party, aby odvlékl ženy, zatímco já jsem ležel v posteli na hotelu. Groupie-sex se mi protiví. Když se dívka na ně tlačí, jenom aby byly v novinách, nanejvýš se mně to hnusí. Tom je jiný. Ale někdy, když se mi dívka líbí, dokonce ho nutím, aby udržel kontakt, zavolal nebo napsal SMS. Víme o sobě všechno.
Jak velký je Váš strach, že dívka potom bude potom další den prodávat Váš příběh do bulváru?
S tím se vždycky počítá. Víme, že se něco takového může stát, proto formulujeme SMS dívkách tak, že při možném zveřejnění s tím dokážeme žít. Tak je to.
Je pro Vác vůbec ještě možný normální život v Německu?
Německo je pro nás něco jako obrovský dům Big Brother. Lidé se nás stále dívají. Když mně bylo 15, téměř každý den jsem byl v novinách. Jsme tady jako žrádlo pro bulvární stránky. V zahraničí je to naprosto jiné. Tam býváme pozorováni jako muzikanti, ne jako bulvární postavy.
Proč nejdete do zahraničí jako ostatní hvězdy?
Mám rád Německo. Tady žije moje rodina, tady je můj domov. Tady žiju s mými čtyřmi psy společně s Tomem v pěkném domě s velkým pozemkem. Když zavřu bránu, mám klid. Nemohl bych přenést přes srdce, když bych Německo hodil za záda.
Máme dojem, že v zahraničí jsme víc oblíbený než tady.
Neexistuje v Německu žádný člověk, který by si poslechl naši hudbu bez předsudků. Jednou byl průzkum v televizi, kde nechali chodce poslouchat naši hudbu, aniž by věděli, kdo to je. Většina z nich byli nadšení. Jakmile se dozvěděli, že jsou to Tokio Hotel, hodně se ušklíblo. To přece mluví za vše!
Váš kolega z kapely, Gustav, byl na jedné diskotéce před několika měsíce udeřen do hlavy láhví piva. Bojíte se atentátů?
Věřím, že se mně to také může stát. Jsou situace, kdy naši bodyguardi musí vzít z červeného koberce lidi s nožem, kteří se tvářili jako fanoušci. Každá cesta po letišti je pro mě napětí. Mám hlavu dole a těžce dýchám. Někdy sám sebe z venčí pozoruju a myslím si: "Bille, uvolni se přece!" Ale nejde to.
Jak se bavíte v soukromí?
Dříve jsem čas od času zašel do klubu, chtěl jsem mezi lidi. Myslel jsem, že by to mohlo jít, ale jakmile jsem tam přišel, musel jsem sedět v rohu a lidé na mě zírali. Přes překážky drželi mobily a dělali fotky, jako by byli v zoo. Odpočinout si opravdu můžu jenom tehdy, když jsem od všech pryč. Nedávno jsem byl s Tomem na Maledivách, ale byli jsme tam uzavřeni paparazzi.
Nedávno jsme překvapil během milánského módního týdne s vystoupením jako model. Jak se k tomu přijde?
To byl můj soukromý sen, který se splnil. Už v sedmi letech jsem si kupoval levné trika, dříny a končily a z toho šil moji vlastí módu. Když přijde čas, navrhnu módu, ale chci to dělat pořádně a ne jenom mimo.
Co říkáte tvrzení, že máte anorexii?
Nudí mě to. Když by se lidé o něco víc namáhali při zjišťování, bylo by to pryč ze stolu. Podívejte se na moje fotky před pěti lety nebo na staré fotky z dovolené. Byl jsem stejně tak hubený jako teď. Vždycky jsem byl takový.
Váš bratr říká, že jste ve 13cti brali drogy, kouřili marihuanu a pili alkohol. Jak abstinentně žijete teď?
V tomhle mám naprostý strach, že ztratím kontrolu, u mě není žádná šance brát drogy. Dříve jsem toho hodně zkusil a teď to tak dobře můžu nechat. Nikdy bych nemohl dát koncert, když bych si předtím něco vzal. Nepředstavitelné!
Ve 20 letech jste už poznal hodně slavných lidí. Kdo na Vás udělal největší dojem?
Jay-Z překvapivě přišel na náš koncert v Los Angeles. Potom jsme byli ještě na jídle. To bylo super. A Karl Lagerfeld mě velmi ovlivnil. Zní to pravděpodobně pošetile, ale věřím, že bych si dobře rozuměl také s Britney Spears. Poslední roky jsme vedli podobný život a pravděpodobně toho máme hodně k vyprávění.
Je pravda, že jste fanoušek Angely Merkel?
Ano, mám velmi rád Angelu Merkel. V poslední době byla sice často kritizována, ale musím říct, že v ní stále mám velkou důvěru. Věřím v ní.















